...našli jsme se a zůstali spolu!

V tématu vztahy vám přinášíme další poutavé svědectví. Původně toto svědectví vyšlo na blogu Neposedy.

Svědectví je psáno v bodech, které si manželí připravily na již proběhlé pražské diecézko, kam byli onehdá pozváni.

Zuzka: Je mi 26 let, pocházím z nevěřící rodiny. V 5-ti mi zemřel táta a ve 12-ti máma. Od té doby jsem začala bydlet u věřící tety. V této době mi teta navrhla, jestli bych nechtěla chodit v neděli ráno na mši. Ale protože jsem nerozuměla tomu, co se tam děje, nechtěla jsem tam chodit. Později mě sestřenka začala brát do kolektivu mladých věřících. Oslovilo mě to, jací byli, jak se ke mě chovali a chtěla jsem být stejná. Proto jsem se rozhodla pro křest a po dvouleté přípravě jsem byla v roce 2000 pokřtěná. Bohužel mi to ale nepřineslo to, co jsem očekávala: začala jsem si připadat sama a tak jsem přestala chodit do kostela a na spolčo a začala jsem chodit hodně do hospody.

Tonda: Je mi 43 let. I já pocházím z nevěřící rodiny. První větší kontakt s vírou jsem zažil na vojně na přelomu 80. a 90. let. Tehdy jsem byl ženatý, mám 21-letého syna. Ale před 20-ti lety jsem se rozvedl s od té doby žil sám. Před čtyřmi lety jsem se na punkovém koncertě seznámil se Zuzkou a hned jsme spolu začali žít i bydlet.

Zuzka: Seznámili jsme se v době, kdy jsem si připadala úplně na dně. Toník byl pro mě vysvobozením ze samoty. Nový začátek. Postupem času jsem se začala zamýšlet nad svým životem, uvědomila jsem si, že žiju v těžkém hříchu a nemůžu chodit k přijímání. Rozhodla jsem se změnit svůj život, začala jsem se znovu modlit a chodit do kostela.

Tonda: Já jsem věděl, že je Zuzka věřící a začal jsem na mše chodit se Zuzkou, i když mě nejprve nechtěla brát s sebou – snažila se mi víru nevnucovat. Vysvětlovala mi, co se při mši děje. Já do kostela nejprve chodil jen na katecheze – oslovovala mě kázání. Někdy v té době jsme se rozhodli, že se vezmeme.

Zuzka: V této době jsme se rozhodli náš život urovnat a řekli jsme si, že spolu nebudeme do svatby spát. Já jsem po dlouhé době přistoupila ke svátosti smíření a již nic nebránilo tomu, abych mohla chodit k přijímání.

Tonda: Šli jsme za knězem požádat o svatbu, ale ukázalo se, že problémem bude můj rozvod: církev totiž uznává manželství uzavřené na úřadě mezi dvěmi nepokřtěnými. Pro stát jsem byl sice rozvedený, ale pro církev jsem byl stále ženatý. Potřebovali jsme tedy povolení z Vatikánu. Šli jsme k církevnímu soudu, který tyto věci vyřizuje a dozvěděli se, že vyřízení bude trvat minimálně rok, ale že to může být i 5 let. V té době jsem už uvěřil a rozhodl se, že se nechám pokřtít – začal jsem chodit na dvouletou přípravu na křest.

Zuzka: Ačkoliv jsme nevěděli, kdy dostaneme povolení ke svatbě, začali jsme se také připravovat i na svátost manželství. Rozhodli jsme se však určitě na povolení počkat – ačkoliv nás lidé v našem okolí odrazovali: radili, ať se vezmeme na úřadě („Dyť je to jedno!“) nebo jsme dokonce dostali nabídky vzít se u jiné křesťanské církve! Svěřili jsme to Bohu a modlili se, abychom se mohli vzít.

Tonda: V té době – hlavně díky všem těm přípravám – jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi mým prvním manželstvím – uzavřeným na úřadě a mezi svátostným manželstvím. Tehdy jsme se rozhodli vzít se bez úvahy, bez přípravy, bez představy o životě, bez vědomí odpovědnosti... Dnes se manželství nebere jako definitivní – rovnou se počítá s rozvodem (např. uzavřením „předmanželské smlouvy“), při první krizi se manželé rozcházejí, neřeší problémy atd. Pro mě bylo velice důležité, co nám řekl kněz, který nás na manželství připravoval: Když jsme se rozhodli pro tento konkrétní vztah, tak aby to manželství dobře a správně fungovalo, musíme do něj neustále (celý život) investovat veškerou svou energii. A každý den se za něj modlit.

Zuzka: Na začátku roku 2007 povolení přišlo, ale my se rozhodli ještě počkat na Toníkův křest, aby mohl přijmout manželství jako svátost. Takže svatbu jsme nakonec měli v červnu. Hodně jsme se modlili za to, abychom brzy po svatbě mohli založit rodinu a Bohu díky se to povedlo a na konci dubna čekáme miminko.

Tonda: Byli jsme si vědomi důležitosti společenství věřících a protože naši kamarádi jsou převážně nevěřící, chtěli jsme v naší farnosti založit spolčo novomanželů – hodně jsme se za to modlili a svěřili jsme se s tím knězi, který nám se vznikem spolča hodně pomohl.