Vztahy před svatbou

Na následujících řádcích si můžete přečíst text přednášky z Celostátního setkání animátorů od PhDr. Josefa Zemana na téma Vztahy před manželstvím.

Vážení mladí přátelé,

na úvod našeho společného uvažování o vztazích v dospívání a mladé dospělosti bych chtěl začít upozorněním na důležitou společenskou souvislost.

Osobní odpověď dnešního mladého člověka na otázky, které se týkají smyslu a etiky erotických vztahů, je dnes složitější. Vaše hledání probíhá ve společenském prostoru, který nabízí velké, téměř neomezené množství variant. Je těžké rozeznávat jejich nároky a důsledky, především nároky a důsledky dlouhodobé. Domnívám se, že především pro mladé věřící lidi je k tomu, aby mohli obhájit své často odlišné hodnocení různých vztahových událostí, nutné porozumět novému historickému a teologickému kontextu, který vznik tohoto velkého a nepřehledného prostoru přinesl a který tím přinesl i možnost vzniku mnoha variant osobních vztahových scénářů a biografií.

Pojďme tedy společně do nedávné historie!

V posledních pěti desetiletích se zásadním způsobem změnila západoevropská společnost, a s ní se změnilo i manželství. Konkrétně se změnilo společenské pojetí manželství (dříve praktická neexistence rozvodů), právní pojetí manželství (soud musí při splnění podmínek manželství rozvést i proti vůli jednoho z manželů), změnila se teologie manželství i psychologie manželství. Tím se změnil i charakter předmanželských vztahů mladých lidí, protože ty se vždy pozitivně nebo negativně k manželství vztahují.

V čem tato změna spočívá? Co je na ní pro nás to nejdůležitější?

Pro nás katolíky byl rozhodující rok 1965, kdy koncil přijal konstituci Gaudium et spes. Tato konstituce v mnoha směrech, ale především v teologii manželství, znamenala bezprecedentní revoluční krok: Manželství už není primárně pojímáno jako účelové společenství zaměřené na daný externí cíl. Tedy podle dřívějších církevních dokumentů na plození a výchovu dětí a vzájemnou pomoc manželů. Manželství je definováno nově jako „důvěrné společenství života a manželské lásky". Důraz je tedy položen na uvnitř vznikající kvalitu, která má hodnotu sama o sobě. Láska manželů je sama o sobě hodnotným cílem, nikoli pouhým prostředkem k naplnění cílů vyšších.

Jak je to zdůvodněno? JP II. to později konkretizoval: Má-li být člověk obrazem Boha, musí se o to pokoušet "nejen skrze své lidství, nýbrž také skrze společenství osob." (Jan Pavel II, 2005: 59). Tedy smysl stvoření člověka, jak o něm mluví Genesis, tedy že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, chápeme nově jako uskutečnitelný spíše prostřednictvím kvality vztahů, než snahou o osobní ctnost. Láska, z níž byl člověk stvořen a ke které byl stvořen, je více důvěrný a plodný vztah, než osobní ctnost. Není to pouhý osobní postoj. Je to schopnost, umění stále lásku projevovat ve vztahu s konkrétním člověkem. Toto je naprosto nová myšlenka. Bohužel přináší nárok: lásku projevovat je postupně stále těžší, než lásku pociťovat. Spontánní vývoj bohužel vede během let téměř vždy k narůstajícímu pocitu nespokojenosti.

Z psychologického hlediska to znamená, že dřívější důraz na zabezpečení potomstva a vzájemnou pomoc manželů byl nahrazen důrazem na kvalitu vzájemných vztahů. A zde přichází další závažná změna: Společnost i církev opouští dřívější hierarchické pojetí, tedy pojetí, že každý je někomu podřízený a někomu nadřízený. Akceptuje důsledněji princip rovnosti všech lidí. Nově i jako princip rovnoprávnosti mezi mužem a ženou. A nejvýstižněji opět JP II. v Mulieris dignitatem: „jen rovnost, vyplývající z důstojnosti obou jako osob, může dát vzájemným vztahům ráz opravdového společenství... Žena se nesmí stát ´předmětem vlády´ a ´vlastnictvím´ muže".                             

Okamžitě nás napadá: A co ono biblické „on ti bude vládnout" (Gn 3.16)? I na to JP II. odpovídá: Vláda muže nad ženou byl důsledek porušení přirozenosti člověka před vyhnáním z ráje. „Od počátku to však nebylo"(Mt 19.8) - to je odpověď Krista farizeům na podobnou otázku! Pro nás musí být tedy rozhodující původní, Kristem potvrzený smysl existence muže a ženy, nikoli jeho stav porušenosti po prvním hříchu! A stojíme před dalším nárokem, který společenská změna přinesla: Rovnoprávný vztah je podstatně náročnější a podstatně zranitelnější. Pro shodu nelze druhého přinutit, pouze získat.

Uplynulo tedy padesát let od historické změny v církevním i společenském chápání manželství. Co přinesla? Z vnějšího pohledu obrovský nárůst manželských krizí, rozvodů, bojů o děti, pracovní angažovanost žen na úkor mateřství, bezradnost mužů nad novou rolí otce. Z vnitřního pohledu tato změna zvýšila naši touhu po životě v lásce. Ale zjišťujeme, že je to těžké, že je to téměř nemožné. Bohužel často mívám dojem, že je to těžké právě s tím, koho jsem si za celoživotního partnera/partnerku před časem vybral. Napadá mě, že s jiným by to šlo určitě lépe, ale mám zakázáno měnit! Mnozí se cítí v pasti! Jsou bezradní!

Přesto musíme tuto změnu chápat jako nezpochybnitelně pozitivní, doslova nové pochopení Božího plánu s člověkem. Negativní dopady změny jsou dle mého názoru, obrazně řečeno, „porodní krize". Ta trvá z historického hlediska zatím krátce a je na nás křesťanech, abychom každý ve svém životě těmto novým nárokům dostáli.

A zde se dostáváme k jádru našeho společného uvažování: představuje-li nové pojetí manželství tak vysoký nárok, že jej polovina manželství nezvládá a rozpadá se, a platí to i o mnohých manželstvích křesťanů, co musím já udělat, jak se musím já na manželství připravit, abych to zvládl? Začínám totiž tušit: chtěl bych se chovat, myslet, vnímat, hodnotit jinak, než ti, co manželství nezvládli. Chtěl bych být více tolerantní, více pozorný, více obětavý a chtěl bych také najít protějšek, který má stejné touhy. Co pro to mohu nyní udělat?

A zde je možná odpověď! Je pro to možné udělat mnoho, téměř vše potřebné! Bohužel se to nedaří. Především proto, že neumíme my starší vytvořit takové podmínky, abyste mohli vy mladí to, co se nám nepodařilo, dělat lépe. Ale pokoušíme se o to!

Základní sdělení tohoto setkání je: žít v dobrých vztazích se musí člověk naučit! A nestačí jen opakovat to, co bylo dobré v mé rodině. Je nutné se naučit přijímat i to, co je odlišné. A zde začíná nejhlubší problém. Jak rozlišit, co odlišné je také dobré? Nebo dokonce co je dlouhodobě dobré, i když zpočátku rozpačité?

A dostáváme se k druhé základní tezi: Vztahy před manželství neslouží jen k tomu, aby mladý člověk našel vhodného partnera. Vztahy před manželstvím musí být též školou vztahovosti. Školou, která naučí rozvíjet schopnosti, jak žít v dobrém vztahu. Dříve se mladé ženy samozřejmě učily, jak být dobrými hospodyněmi a mladí muži se učili, jak být dobrými hospodáři, což bylo tehdy pro úspěch rodiny to nejdůležitější. Dnes se zatím nedaří mladé ženy učit, jak být dobrými partnerkami a vychovatelkami i při vysoké profesní angažovanosti a nedaří se mladé muže učit, jak mít na prvním místě vztahy v rodině, nikoli úspěchy rodiny. Že láska není jen proklamace, ale i vztahově pozitivní chování, určité dovednosti, spousta tolerance, vysoká pracovitost pro to, co druzí chtějí, ne pro to, co si já myslím, že je pro ně dobré!

Učit se tyto věci je obtížné. V ČR probíhají na osmi místech Školy partnerství, kde se v průběhu jednoho roku vždy skupina přibližně 20ti párů těmto otázkám věnuje.

Pojďme však na ukázku k některým otázkám podrobněji!

Otázka č. 1: Hledat toho pravého, nebo se spokojit s dostupným?

Nejsem zastáncem názoru, že ideálem, dokonce ideálem křesťansky zdůvodněným, je s nikým nechodit dokud se nechci vdát nebo oženit. Nesouhlasím s proklamací, že když chodit, tak jenom vážně. Známost může být od adolescence a rané dospělosti přínosem, avšak pod jednou podmínkou: že je bezpečná. Bezpečná známost se dá podle mého názoru definovat tak, že dynamika známosti je podřízena situaci starších teenagerů a mladých dospělých, nikoli naopak. Důležitější je můj osobní a osobnostní vývoj, než vztahové zážitky. V případě střetu volím rozchod, nikoli rezignaci na odpovědnost za můj vlastní vývoj. Tento postoj umožňuje, abych vybudoval něco, co můžu později darovat. Jde však o postoj dosti náročný a emočně obtížný, a vůbec se nedivím těm, kteří si netroufají podstoupit toto riziko. O to je však cennější, a tedy i přínosnější, když ho zvládnu.  Za zásadní podmínku nezávaznosti vztahů před manželství považuji jejich sice erotický, ale důsledně nesexuální charakter. Vedou mě k tomu nejen důvody vyplývající z křesťanské morálky, ale jednoznačně i důvody psychologické. Jak již bylo řečeno, v současné společnosti je párové soužití postaveno prakticky výlučně na kvalitě vztahu. Schopnost žít v uspokojivém vztahu je z velké části naučená, člověk k ní dozrává. Tedy není to jen záležitost „povahy". K tomuto „učení se" by měl mít mladý člověk příležitost. Je tu však jedno od nepaměti existující nebezpečí. Zrání schopnosti člověka žít v kvalitním vztahu musí předcházet sexuálnímu soužití, jinak vznikne vztah v dílčích oblastech deficitní. Proč? Protože atraktivnost sexu vyplní prostor, ve kterém by vztahové schopnosti a dovednosti měli postupně vznikat. Výsledkem je např. nespokojenost, neposkytuje-li vztah určitý komfort, vztah vázaný na určitou jednostranně vyžadovanou svobodu, nerovnováhu v právech, převládne v něm konfrontační komunikace atd.

Odpověď tedy zní: V mladším věku opatrný a značně zdrženlivý vztah s dostupným/dostupnou, což umožňuje nebát se rozchodu a udržet si svobodu pro svůj vývoj. Zhruba po dvacátém třetím roce preferovat, snad přímo aktivně a odpovědně vyhledávat, vztahy vážné a perspektivní. Neperspektivní vztahy s „dostupným" partnerem již mají v této době charakter méně odpovědného chování.

Otázka č. 2: Žít v nesezdaném soužití ano nebo ne?

Odpověď není odmítavá jen proto, že jako věřící většinou uznáváme, že sex patří výhradně do manželství. Existují i prokazatelné psychologické důvody, které zpochybňují praxi nesezdaného soužití:

• Zdůvodnění - jsme spolu, abychom se poznali - není zcela pravdivé, protože nejde vytvořit podmínky, které reálně napodobují manželství vjeho kritických nárocích, které budou později rozhodovat o tom, zda manželství vydrží a bude spokojené.
• Nesezdané soužití probíhá téměř vždy vpodmínkách dlouhodobé umělé nekonfliktnosti, která je postavena více na atraktivnosti soužití, než na schopnosti vycházet si vstříc a přijímat odlišnosti druhého. Do pozdějších náročných situací přichází pár vlastně vztahově nezralý.
• Tendence - jsme spolu proto, abychom se poznali, a správně si tudíž vybrali celoživotního partnera - nutně vede kvybírání, a tedy i kestřídání partnerů.
• Opakované soužití „spotřebovává" neužitečně psychickou energii, která vzniká při novosti a atraktivnosti počátků (prvního) soužití, a která tak není využita pro řešení problémů spojených se zakládáním trvalého vztahu. (bydlení, životní styl, koníčky, profesní nároky atd.)
• Opakované soužití umožňuje srovnávání, které obecně znevýhodňuje pozdější vztahy oproti dřívějším.
• Opakované soužití zvyšuje pravděpodobnost, že konflikty budou častěji řešeny rozchodem namísto vyjednávání, a tím zvyšují labilitu vztahu.
• Vnesezdaném soužití většinou nelze vyzkoušet sexuální ohleduplnost a zdrženlivost, které začnou hrát rozhodující roli pro porozumění vtéto oblasti vpozdějším věku.

Odpověď: dr.A. Šťastná (VÚPSV): „Nesezdané soužití předcházející manželství zvyšuje pravděpodobnost jeho pozdějšího rozpadu o 57,4% ve srovnání s přímými sňatky". Demografie. 2005 roč. 47, s. 26

Otázka č. 3: Je možné ve vztahu stejně dávat jako dostávat?

Otázka je v podstatě nesmyslná, ale téměř každým člověkem někdy položená. Zvláště obtížnější vztah je vždy prožíván jako náročný na moje vstupy a málo vydatný na mé zisky. Patrně je velmi časté, že právě toto subjektivní hodnocení vztahu jej dělá pro mě obtížnějším, většinou díky mé vlastní nespokojenosti. Váha toho co dávám, stejně tak váha toho co dostávám, je jednoznačně subjektivní, subjektivně proměnitelná. Drahá věc může mít v mých očích malou váhu a drobná pozornost váhu velkou. Důležitá je však druhá dimenze: to, co má v mých očích váhu velkou může mít v očích druhého váhu zanedbatelnou. Kdykoli tedy mám pocit, že dávám „objektivně" více, jde o pocit mylný, respektive neoprávněný. Když tímto pocitem dokonce argumentuji, chovám se značně nerozumně. Ve vztahu téměř neomezeně, tedy odhlédnuto od extrémů, platí, že velikost daru, pozornosti, oběti atd. je dána emocionálním hodnocením příjemce, nikoli náklady dárce, nebo objektivní hodnotou určenou zvenčí.

Odpověď: Jak v neproblémových, tak v problémových manželstvích si téměř vždy oba partneři myslí, že více ustupují druhému a více dávají, než dostávají. Těm neproblémovým to nevadí. Manželští geniové z toho mají radost, manželští nedouci se kvůli tomu rozvádějí.

Otázka č. 4: Je pro manželský vztah důležitější ohleduplnost a příjemnost v chování, nebo pravdivost a spravedlnost?

Jsem přesvědčen, že pro manželský vztah je důležitější ohleduplnost a příjemnost v chování, než pravdivost a spravedlnost. Mohu to dokumentovat na velkém počtu příběhů klientů manželské poradny, u kterých léta bojů o pravdu a spravedlnost vedla k havárii manželství, a naopak postupná rezignace na hledání pravdy a spravedlnosti manželství uzdravila. Toto konstatování občas vyvádí z míry muže, ženy, ale někdy i odborníky některých duchovědných specializací. Obávají se, že je tím nepostradatelnost a důstojnost pravdy a spravedlnosti zpochybňována a relativizována. Vysvětlení, že tomu tak není, vychází z praktických situací. V manželství a v rodině jde nesrovnatelně častěji o pravdy a spravedlivá jednání podstatně nižšího řádu, než o pravdy filosofické nebo teologické povahy. Např. diskuse o spravedlivý podíl mateřské a otcovské péče o děti, o spravedlivý podíl péče o domácnost apod., jsou vždy více vyslovováním nespokojenosti a voláním po změně, než vstřícným zvažováním možností. Lépe řečeno: aby mohlo jít o vstřícné zvažování možností, je nutné napřed ohleduplné a příjemné chování, které v podstatě každou plodnou diskusi mezi manželi podmiňuje. Změny, jichž je dosaženo nátlakem, např. rozčilováním, vyhrožováním, ponižováním druhého apod., vyvolávají samozřejmě zhoršování vztahu a postupně těžce poškozují schopnost komunikace, tedy i schopnost reálného hledání spravedlnosti. Zjistit pravdu, jestli jsem zapomněl na výročí svatby proto, že mě již na manželce nezáleží, nebo proto, že jsem zrovna v kritický den měl důležité jednání a nestihl koupit dávno naplánovaný dárek, prostě nejde. Přesto i inteligentní manželé jsou přesvědčeni, že dobře ví, co si druhý myslí a jsou ochotni tuto pravdu dlouze dokazovat. Ochota být příjemný a ohleduplný je nejúčinnější prevence před mocenskými střety a vynucováním si práva na prosazování mojí pravdy. Jsou také jedinou fungující cestou, jak vždy znovu a znovu dosáhnout společně akceptované pravdy a společně respektované spravedlnosti.

Odpověď: Cestou ohleduplnosti a snahou o příjemné chování se dosáhne vyšší pravdivosti a vyšší spravedlnosti ve vztahu podstatně bezpečněji a trvaleji. Proto jsou důležitější a zaslouží si více úsilí v jejich rozvíjení.

PhDr. Josef Zeman, CSc

Psycholog a psychoterapeut. Před rokem 1989 pracoval ve zdravotnictví, od r. 1991 vede církevní Manželskou a rodinnou poradnu Bethesda v Brně. V letech 1996 až 2007 byl ředitelem Národního centra pro rodinu při České biskupské konferenci.